Jsem relativně hodně nostalgický člověk a výrustal jsem za zlatého věku PC – můj první comp byl 286 s 10MB diskem :), v době kdy kraloval DOS a Windows neznal skoro nikdo, v časech kdy jsme se hrabali v autoexec.bat a děkovali křemíkovému bohu za každý uvolněný prostor v paměti, v časech disket, v časech kdy jsme byli vděčný za každou hru, v dobách kdy pirátství bylo něco tak běžného, že nás ani nenapadlo že děláme něco špatného (ja vím Mea culpa). Takže je logické, když teď vše zkloubím a sepíšu seznam her, které mě zprovázely mým dětstvím a které mě přirostly k srdci … A co by to bylo za nostalgické herní vzpomínání kdybych neřekl, že tehdy to bylo vše lepší a hratelnější? :)

RPG

Rpg hry byly vždy moje nejoblíbenější. Na škole v přírodě v sedmičce jsem se seznámil s Dračím doupětem a úplně mě uchvátilo. Takže počítačová obdoba DD byla automaticky mojí volbou při výběru mého hlavního herního krmiva.

Ishar

Se sérií Ishar jsem se seznámil netradičně na přeskáčku – jako první jsem hrál druhý díl, jako druhý třetí a jako poslední první :) Každopádně nejvíc v mých vzpomínkách je vypálena vzpomínka na Ishar 2: Messengers of Doom.

Technické a grafické zpracování bylo na svou dobu úžasné. Navíc vše dávalo hráčům jakýsi pocit opravdovosti a zároveň relativní volnosti. Například procházka lesem byla skutečně atmosférická, ve městech bylo možno navštívit hostince, obchody, školy s novými kouzly a podobně, v dungeonech jste zase narazili na klasické podzemní potvoráky a něco pokladů. Ve hře se střídal den a noc, což také velmi pozitivně přispívalo k realistickému prožitku z hraní.

Ishar měl zajímavý příběh a hlavně nové vychytávky, které v jiných RPG hrách ještě nebyly použité. Mezi ty patřilo mimo jiné používání zvířat – pro objevení nového ostrova bylo nutno vypustit sokola, jiné zvíře vám přineslo klíč od vězení a podobně. Herní svět byl ještě kouzelnější, kromě jiného jste mohli například cestovat po nádherném zasněženém ostrově, procházet se po vesnici postavené v korunách stromů nebo bloumat po poměrně rozsáhlém městě. Do party bylo opět možno nabrat čtyři další postavy, přičemž na výběr jste jich měli po hospodách opravdu hodně. Úctyhodný byl i počet kouzel, zbraní a brnění a také nepřátel.

Ultima Underworld

Dvojdílná série Ultima Underworld byla na svou dobu velice průkopová hra – 3D akce se už objevila v podobě třeba Wolfeinsteinu, ale toto byla první hra kde 3D prostor byl využit na maximum – nebyla to jen čistá plocha, ale různé terénní nerovnosti, stěny které nebyly jen krychlemi, ale místnosti tvořili různé zajímavé architektonické tvary, mohli jste zde skákat, plavat apd.

V prvním díle Ultima Underworld: Stygian Abyss, jste v  roli Avatara opět povoláni do Ultimy, a krátce po svém příjezdu falešně obviněni z únosu dcery Lorda Britishe.  Jedinou možností je vydat se po stopách únosců do Stygijské propasti (Stygian Abyss), a princeznu přivést zpět. Když jsem hrál UW poprvé, připadal jsem si opravdu jako Avatar, zamčený v propasti za něco, co jsem neprovedl, a totálně nejistý tím, jak vlastně dívčinu NAJDU, natož jak ji zachráním.

Propast samotná je velmi temné a zlé místo, něco jako Alcatraz ve fantasy provedení. Dovnitř jsou posíláni vyvrhelové a zločinci, s tím, že nikdo nečeká, že by se měli dostat ještě někdy ven. Tedy aspoň ne živí. Celá se hemží řadou nestvůr, od goblinů a přerostlých červů až po ghůly a vytuhlé démony. Sporadicky se zde vyskytují i bytosti vám přátelsky nakloněné, pozůstatky expedice Lorda Cabiruse, který chtěl Propast vyčistit a udělat z ní obyvatelnou kolonii. Celkem se budete muset probít a propřemýšlet osmi velmi dobře navrženými úrovněmi, a často se budete při plnění úkolů vracet o několik pater zpátky.

Druhý díl Ultima Underworld 2: Labyrinth of Worlds - začíná v hlavním sídle Lorda Britishe, v jeho zámku. Hra se zase posunula technicky i graficky o nutný kus dál a nebojím se říct, že to byla jedna z RPG her s největší atmosférou.

Realms of Arkania – Das Schwarze Auge

Německá série Das Schwarze Auge, u nás a ve světě známá spíše pod názvem Realms of Arkania, není zas tak moc známá. Po pravdě já hrál jen třetí díl – Shadows over Riva. Ale to nic nemění na tom, že trojka ve mě zanechala natolik silné vzpomínky, že si své místo v tomto exkluzivním žebříčku zaslouží maximálně.

S partou šesti hrdinů či hrdinek se hráč potuloval po herním světě, plnil úkoly a postupně odhaloval střípky z příběhu. V čem byl svět této hry zajímavý, byla úchvatná atmosféra, přestože byl celý prakticky statický.

Opravdu, v celé hře se neprošla jediná NPC postava, nikde se nic neanimovalo, všude bylo naprosté mrtvo. Veškerá interaktivita probíhala tak, že hráč spustil nějakou akci a v okně mu byla popsána situace, případně byl přímo vržen do boje. Atmosféře to ale neubíralo, ba naopak. Při vcházení do další místnosti ve velkém dungeonu jsem napětím skoro nedýchal, protože jsem prostě nemohl vědět, co si pro mě vývojáři nachystali.

Hra je tak velice podobná Dračímu doupěti, kdy prostě vidíte prostředí, ale nevíte, co se stane. Naprostá paráda! Hra u nás navíc vyšla v kompletní lokalizaci včetně profesionálního dabingu a také s parádním hudebním doprovodem v CD kvalitě, což nebylo tehdy tak časté.

Lands of Lore: The Throne of Chaos

Lands of Lore má i na dnešní poměry uchvacující grafiku, neuvěřitelnou atmosféru a přímo pohádkovou hudbu. Hra byla vydána v roce 1993 firmou Westwood, která už tehdy patřila mezi tvůrce absolutních herních klenotů a určitě se jejich další výtvory v tomto článku ještě objeví.

Příběh přenese do malebného království, kterému šéfuje král Rcihard LeGrey. Bohužel ten je trnem v oku politickým ambicím zlé čarodějnice Scotii, která za pomoci artefaktu Nether Mask, díky kterému se může přeměňovat do podob jiných tvoru, otrávila krále a vaším ukolem je jak jinak zlou čarodějnici porazit a nalézt protijed.

Přesto, že ve své době už se dala hra vydat v 3D, rozhodli se autoři jít tehdy ještě klasickou cestou „kostičkovaných“ dungeonů a musím říct, že jejich volba byla šalamounská. Tak variabilní prostředí, velice příjemné ovládání, velmi velmi atmosférický příběh plný nečekaných zvratů by člověk těžko v dnešních hrách objevil.

Hra měla ještě dvě další pokračování, ale můžu s klidným srdcem říct, že možná si je mohli westwooďáci odpustit – atmosférou nesahali jedničce ani po kolena…

Wizardry VII

Legenda z největších, sedmé pokračování série firmy Sir-Tech (založené českými bratry Sirotkovými), Wizardry VII: Crusaders of Dark Savant. Je to další čtverečkovaný dungeon a ja si pamatuji, že úplně první seznámení s touto hrou bylo v časopisu Score, kdy jsem v kratičké recenzi viděl úžasný obrázek ze hry, obrazovka se statusem hrdiny které screenshot jsem přiložil k tomuto článku, a já věděl, že tuto hru musím mít! :).

Wizardry byla zajímavá dvěma aspekty – za prvé skloubila klasický fantasy svět mečů a magie se sci-fi světem plným světelných pistolí a kosmických lodí a za druhé byla to neskutečně, neskutečně, neskutečně težká a dlouhá hra. Po pravdě jsem ji ani jednou nedohrál, ale o to více mě bavilo pokaždé začínat od začátku :) .

Wizadry 7 se odehrává v rozlehlém světě Guardia a posláním hráče je zabránit padouchovi Dark Savantovi v získáni artefaktu Astral Dominae. Na strastiplnou cestu se vydává šestičlenná skupinka dobrodruhů a už při její tvorbě je vidět obrovská pečlivost, s jakou autoři hru připravovali. Na výběr máte spoustu ras a profesí, přičemž leckteré z nich v žádné jiné hře nenajdete. Z ras zaujmou například kočičí lidé nebo kříženci draka a člověka, z povolání pak hlavně asijské, jako je ninja nebo samuraj. Ke každé postavě si hráč samozřejmě může přiřadit některý ze slušného počtu pěkných ksichtíků, které umožní dokonalé sžití se s nimi. To je ještě umocněno dobře propracovaným vývojem postavy, při které přibývají nejen klasické hitpointy a mana, ale zvyšují se také základní atributy (síla, obratnost…) i speciální dovednosti, jako je například odemykání zámků, kritický úder nebo plížení.

Albion

Albion … Albion byl něco jako studená voda chrstnutá do tváře opilce v šest hodin ráno. Albion byl .. jiný. Úžasný, převratný, nekonvenční a hlavně revoluční.

Proč revoluční? Zase na svoji dobu posunula definici herního žánru o kus dál. Albion byla kombinace dungeonu, adventury a RPG. Pohled na herní plochu se neustále měnil, tu zde byl 3D pohled z vlastních očí při vstupu do dungeonu, nebo pohled z ptačí perspektivy při prozkoumávání úžasné fauny a flóry planety Albion, nebo izometrický pohled při vstupu do města.

Samotný příběh vyprávěl o putování Toma Driscolla po planetě, která měla být podle všech poznatků vlády opuštěná a pustá a ona naopak překypuje životem, květinami a co je hlavní – nachází se zde myslící bytosti a také pozemšťané! Tom tak pomalu rozpléta záhadu toho proč ho jeho zaměstnavatel podvedl a hlavně jak může místním obyvatelům pomoci před zkázou.

Příběh, to je to, co drží tuto hru na pomyslném vrcholu RPG žebříčku, ale samozřejmě i unikátní atmosféra a ovládání. Je to jedna z mála srdcovek na které stále vzpomínám.

Dungeon Master

No a last but not least, máme zde ikonu žánru - hru která definovala RPG – Dungeon Mastera. Hra jako taková nemá žádnou oslnivou grafiku, žádnou super umělou ingeligenci .. byla prostě první a pro spoustu lidí nejlepší. Hra z roku 1987 byla vyvinuta firmou FTL (Faster Than Light) pro Atari. Protože se stala absolutně nejúspěšnější hrou pro tuto platformu, logicky byla portována i pro ostatní, PC nevyjímaje.

Hra byla se na dnešní dobu s nikým nemazlila, nebyl zde žádný autosave, žádné mapy, žádný tutorial. Prostě jste si v úvodní místnosti vybrali z obrazů na zdech partu 4 dobrodruhů (klasika – nechyběl zde válečník, kněz, mág, ale byl zde třeba i ninja) a už jste se vrhli do temných zákoutí dungeonu abyste porazili zlého Chaose. Každý kdo tuto hru asi hrál si pamatuje na nekonečné hodiny strávené házením hvězdic do schodů, rubání dveří, či házení předmětu skrz mříž abyste mohli zatížit plošinku za ní a tu mříž si otevřít.

Tato hra má i dnes své kouzlo a bez problému se dá sehnat její věrná konverze do javy takže není problém si ji zahrát i dnes. A každému pařanovi, ať už starému, či mladému to vřele doporučuji … už jen pro to vzdání holdu hře her.

Adventury

Adventury jsou takovou zvláštní sortou her. Je to de facto knížka, kterou si místo přečtení zahrajete. Nemáte moc možnost jak vybočit z přesně daného sledu událostí .. ale to nemůžete ani v knížce tak proč si stěžovat že? :) A protože čtu velmi rád … velmi rád jsem hrál (a hraju) adventury.

Gabriel Knight

Gabriel Knight je moje srdcovka mezi adventurama. Teda konkrétně Gabriel Knight 2: Beast Within. Jednička nebyla špatná, ale nechytla mě tak moc, trojka už špatná byla, hra se udělala v módním 3D hávu a tím se zkazila jakákoliv atmosféra, kterou měli předchozí dva díly (a to si myslím i o většině současných adventur).

The Beast Within je volné pokračování prvního dílu Gabriel Knight. Gabriel Knight je majitel nepříliš prosperujícího knihkupectví v New Orleans. Kromě toho se sám pokouší psát. Kvůli své nové knize se vydává po stopách tajemného kultu Voodoo. Při pátrání zjistí, že je sám ve skutečnosti potomkem německé rodiny Ritterů, a že to co dělá je jeho posláním. Členové této rodiny jsou totiž označováni slovem Shattenjäger, což znamená něco jako Lovec stínů. Poslední člen tohoto rodu Gabrielův strýc v tomto dobrodružství hrdinsky zahyne a tak se po vítězství nad Voodoo kněžkou Gabriel vydává do Německa zpravovat rodinné sídlo. A právě tady začíná The Beast Within.

Na předměstí Mnichova se událo několik neobvyklých vražd. Policie si myslí, že je mají na svědomí vlci, kteří utekli ze Zoo. Vesničané jsou ale přesvědčeni, že je to dílo vlkodlaka, a proto přijdou za Gabrielem s prosbou o pomoc. Ten zpočátku také nevěří, ale postupně začíná zjišťovat, že policejní verze má své mezery. Na pomoc mu přijede i jeho asistentka Grace známá z prvního dílu. Ta zjistí, že to celé může mít nějakou souvislost vlkodlakem nazývaným Černý vlk, o kterém píší Gabrielovi předchůdci ve svých denících. Více už vám radši prozrazovat nebudu, ale vězte, že příběh má kořeny v Německých dějinách minulého a předminulého století.

The Beast within je hra složená z filmových sekvencí. Všechno je předem natočené a i při sbírání předmětu se vám přehraje krátká scénka. Při vlastní hře máte před sebou téměř statické obrazovky, do kterých jsou zasazeny pohybující se postavy. Toto zasazení není příliš kvalitní, ale snad se si na něj brzy zvyknete. Hrané scény jsou vesměs dobré, zejména Dean Erickson v roli Gabriela Knighta podává kvalitní herecký výkon. Video je prokládané a zabírá asi dvě třetiny obrazovky. Beast Within má úžasný příběh, který doporučuji všem co mají rádi záhady, vlkodlaky, vietnamky a Richarda Wagnera :)

The Secret of Monkey Island

Ať přemýšlím jak chci .. našel bych velmi málo tak vtipných adventur jako je celá série The Secret of Monkey Island od Lucasfilmu. Jestli se nepletu tak vzniklo čtvero dílů .. a co díl to perla. Sice zde zase platí, že když se převedla hra do 3D kabátku tak utrpěla hratelnost, ale ne až tak moc jako tomu je u ostatních her. No a protože nemám tolik prostoru a času .. pojďme se podívat na, podle mě nejlepší díl série, druhý díl Monkey Island 2: LeChuck´s Revenge.

Guybrush Threepwood (cool jméno, že? :) právě zničil obávaného pirátského kapitána LeChucka .. teda aspoň si to myslí. Navíc získal srdce své milé guvernérky a stal se pirátem. Ale pak šlo vše nějak do kopru – s milou se pohádal, jeho historce o zničení obávaného piráta nikdo nevěří a lidi si začínají říkat, že asi si vymyslel i to, že je pirátem. No a našeho Guybrushe nenapadlo nic lepšího, než že najde věhlasný pirátský poklad BIG WHOOP ™. Největší lup, obrovský poklad hodný pověsti opravdického piráta .. a o to jde přece na pirátském ostrově nejvíc.

Celá hra je tedy o hledání tohoto velkého pokladu … a o srandě. Srandě takové, že budete dostávat křeče do břicha a to se málokdy u hry stává. Ovládání je klasické (a podle mě pro adventuru nejvhodnější) point and click. Grafika detailní (z VGA grafiky se vytáhlo maximum co se dalo) a roztomilá a obtížnost .. no záleží jakou si vyberete na začátku, ale když si vyberete tu těžší variantu .. bude ďábelská :), ale od toho tady jsme přece my, chytří hoši a dívky, abychom se těmto výzvám postavili ne?

Loom

Tuto hru zná asi málokdo. Není to totiž klasická adventura – s inventářem a klasickým luštěním puzzlu. Loom se vydal trošku jinou cestou. Nenajdete zde žádný inventář, veškerou interakci s okolím provádíte pomocí cechovní hole .. respektive pomocí hudebních tónů a melodií, které budete moci pomocí této hole vytvořit. Například místo otevření něčeho zavřeného na to použijete otevírací zvuk a zavřený objekt se otevře. Stejně to funguje i s čímkoliv dalším – přivoláním světla, uzdravováním, uspáváním atd. V kostce se dá říct, že všechny interaktivní předměty ve hře se dělí na ty, z kterých lze získat nějaký zvuk a na ty, na něž lze nějaký zvuk použít. Pravda, najdou se i takové, které jen prostě zmáčknete nebo jinak použijete, ale moc jich tady není.

Ze začátku máte na holi přístupné jen tři tóny, a tak když při hraní získáte zvuk, který sobě obsahuje i jiné něž první tři tóny, nemůžete ho nikde použít. Postupem času vám přibude  i ostatních pět tónů, ale jejich získání je rozloženo přes celou hru, takže například poslední osmý tón dostanete až v samotném závěru hry, kdy do konce zbývá asi tak minuta děje.

A o co přesně v ději jde? Hrdina, který vám bude svěřen do rukou, má jméno, ale nemá tvář. Bobbin Threadbare je mladík z cechu tkalců a seznámíme se s ním právě v okamžiku, kdy v jeho životě nastane zásadní zlom. Nechtěně se stane svědkem konfliktu mezi Radou starších a jeho pěstounkou, který skončí proměnou většiny zúčastněných v hejno opeřenců. Než šokovaný Bobin stačí vstřebat všechny ty divné řeči, co se tam vedly, houf labutí se zvedne a bez slůvka vysvětlení frnkne pryč. Jediný způsob, jak se dozvědět něco víc nejen o nastalé situaci, ale i o vlastním osudu a předurčení, je vydat se ve stopách uprchlíků. Příběh je to velice emotivní a relativně smutný - věřte mi, že při závěrečných okamžicích hry nezůstane jedno oko suché .. :)

Legend of Kyrandia

Tuto sekci ukončíme dalším „nej“ … Nejpohádkovitější adventurou :) Každý, kdo někdy navštívil zemi Kyrandia se mnou asi bude souhlasit, že není místo kde by chtěl být raději. Tedy pokud by tam nebyli takový padouši jako je Malcolm. Ale popořadě … Série má 3 pokračování, v každém ovládáte jiného hrdinu, v prvním Brandona, v druhém kouzelnici Zanthii a v posledním, světe div se, samotného záporáka Malcolma. A o co šlo v prvním, podle mě nejlepším, díle?

Do příběhu se vnoříme ve chvíli, kdy starý mudrc Kallak dostane nečekanou návštěvu – padoucha všech padouchů řečeného Malcolma, který si libuje ve žlutofialovém klaunském oděvu a třírohé čepici s rolničkami. Návštěva se bohužel nevyvine zrovna nejlépe, Malcolm je čerstvě na svobodě a roupama neví, co by vyvedl dřív, takže nakonec promění staříka v kámen a zmizí. Teprve poté přichází na scénu Brandon – titulní postava celé hry a hrdina, jehož budete celým kyrandijským dobrodružstvím provázet. Zděšen nejnovější chladnou podobou svého  dědečka se Brandon nejprve musí vyrovnat s nastalou situací a teprve potom se může vydat na pouť, na jejímž konci má stát nejen pohyblivý dědeček, ale hlavně zneškodněný Malcolm a šťastná celá Kyrandie.

Kyrandie byla zvláštní v několika směrech – mohli jste ve hře umřít, což v adventurách zas tak běžné nebylo a není a hlavně jste mohli ke konci hry zjistit, že vám chybí jedna důležitá věc, kterou jste pohodili na začátku hry a zjistíte, že máte utrum :) Asi každý, kdo ji hrál, tohle zažil s jablkem, které jste potřebovali celé ale většina měla v inventáři jen ohryzek :))

Strategie

Strategické hry bystří mozek, rozvíjí intelekt a hlavně mě baví a bavili :) Zde máte soupis mých největších favoritů této kategorie.

Civilizace

Co bych to byl za pařana, kdybych nezačal klasikou z klasik strategického žánru? Pamatuji si ty propařené noci (doslova), kdy jsem si říkal, ještě tohle kolo a půjdu spát … no a nešel jsem dřív, než jsem se stál pánem celého světa, nepodrobil si ostatní národy a neodeslal svoji loď k Alfa Centauri.

Civilizace a vlastně všechny podobné tahové hry jsou vlastně takové komplexnější šachy. Nikdo vás nenutí pospíchat, vše si můžete připravit podle vlastního uvážení, předvídat tahy soupeře. Stavěli jste města, hrady, budovali silnice a železnice, vynalézali novější technologie a zbraně. Záleželo čistě na vás, zda-li jste se vybral k vítězství cestou brutální síly a ostatní národy si podrobil silou, či ekonomickou převahou, nebo jste měl silnou špiónskou základnu a ničil nepřítele zevnitř.

První díl vznikl pod křídly Sid Meiera v roce 1991 a od té doby už bylo vytvořeno x dalších dílu a mutací … ale všechny si povětšinou zachovali hratelnost prvního dílu .. což je jen dobře.

Panzer General

Asi každý kluk se rád dívá na filmy z války, máme to už holt v krvi. A kdo z vás nechtěl být taky někdy ve vyblýskané generálské uniformě a rozvážnou tváří obětovat levé křídlo své velké armády? Nebo nakopat Hitlera do zadku?

To vše nabízel Panzer General, na svojí dobu nádherně detilně zpracovaná tahová strategie z prostředí 2. světové války. Na začátku jste si mohli vybrat zda-li chcete hrát za chrabré spojence, či s orlicí na kšiltovce dostat německé tanky až před brány Washingtonu. V nabídce jste měli rozsáhlé zázemí v podobě velmi početné pozemní, vzdušné i námořní techniky, mohli jste si vylepšovat své jednotky, za zkušenosti v bojích získávat silnější zbraně atd. To vše ve velice hratelném a návykovém balení …

Vzniklo poté ještě pár pokračování a sci-fi a fantasy variace .. ale Panzer General byl a bude jen jeden :)

Dune 2

Končit budeme další Westwood klasikou. Boj o holý život a hlavně o drahé koření melanž na planetě Arrakis. Boj mezi rody Ordos, Artreid a Harkonen … a pouštnímy červy velkými jako tokijské metro.

Hra Dune 2: Building of a Dynasty byla v roce 1992 bez debat na špičce technologických možností a vlastně definovala žánr realtime strategií jako takových. Předtím nic podobného nebylo a vetšina následovníku se musela stigmatu „kopie duny“ velice težce zbavovat. Výborně je zde zpracovaný každy aspekt hry – klasicky dokonalé intro, perféktní ozvučení, grafika a vlastně i hratelnost (na svou dobu – např. na jednotky se klikalo vždy zvlášť, nebylo zde žádné hromadné označení jednotek, tak běžné není). Obsah misí nebyl nikterak nápaditý, šlo vlastně pokaždé jen o to usadit se, postavit obranu, nahromadit co nejvíc koření, postavit maximálně velkou armádu .. a vyrazit zničit ty zlé ať už to byl kdokoliv :) ale nás to prostě bavilo :)

Your battle for Dune begins … NOW!

Simulátory

Nedá se říct, že by mě simulátory nějak dvakrát bavili .. většinou to bylo nudné lítání z bodu A do bodu B … ale i zde se najdou výjimky o kterých si myslím, že se stojí zmínit.

Wing Commander

Wing Commander 3: Hearth of the Tiger byla tuším první hra kde jsem viděl použít úžasné filmečky s reálnými herci, zde konkrétně v hlavní roli s Markem Hamillem. Wing Commanderů nakonec vzniklo pět dílů, ale zrovna tento třetí díl byl můj nejoblíbenější.

Příběh vypráví o známém vesmírném pilotním esu Christopherem „Maverickem“ Blairem. Třetí díl se znovu nese v duchu války s Kilrathi, kteří jsou však tentokrát na postupu více než kdy předtím a lidstvo předčí jak v počtu bojovníků, tak v jejich technologii. Do boje jsou povoláni nejlepší piloti galaxie, mezi nimiž Blair nesmí chybět. Ocitáte se na palubě dosluhujícího vesmírného křižníku TCS Victory pod velením černošského kapitána Eisena a společně s několika wingmany se vydáváte na trestnou výpravu proti Kilrathi. Do boje jsou nasazeny prototypy stíhaček Excalibur, obrovské vesmírné dělo Behemoth, které je ale ještě před prvním použitím zničeno (mimochodem na této misi si spousta pilotů vylámala zuby, když se snažili Behemoth marně zachránit:-), a vše klasicky zachrání šikovná, vhodně vržená bombička, po níž musel být z map definitivně vymazán domovský svět Kilrathi, planeta Kilrah.

Vesmír byl zpracovaný výborně, plně trojrozměrné, nádherně otexturované, modely lodí, krásné pozadí vesmíru, efektní výbuchy, perfektní ozvučení … To vše si ale vyžadovalo krvavou daň v podobě nutnosti vlastnit výkonný hardware, který v té době měl jen málokdo. Proto jsem si chodíval tuto hru zahrát k mému kamarádovi, synkovi z bohaté rodiny (Díky Zbyňdo :).

F-15, F-29, LHX

Ptáte se proč tady dávám do jednoho odstavce 3 hry? No proto, že kdybych je rozdělil do tří různých tak bych v každém psal skoro totéž. Všechny tři hry – F-15 Strike Eagle ( MicroProse, 1993), F-29 Retaliator (Digital Image Design, 1990) a LHX – Attack Chopper (Electronic Arts, 1990) vyšly na světlo boží přibližně ve stejnou dobu a vypadaly, až na menší úpravy, skoro stejně. To ovšem neznamená, že by to byly nějaké tuctovky. Naopak – na svou dobu dokázaly z 386 vytáhnout maximum a i léta po vydání bylo možné nalézt kopie těchto her nainstalované na školních sítích.

Do dnes si pamatuji na ty nervy při přistávání s F-15, dog fight souboje s rusáky v F-29 a super pocit z realistického letu s helikoptérou v LHX. Docela zajímavě byla řešena protipirátská ochrana – hráči byl zobrazen technický výkres neznámé stíhačky a podle manuálu měl přiřadit odpovídající typ letadla … díky tomu že jsem měl v rodině vojenského zaměstnance letiště tak bylo „hacknutí“ této obrany hračkou :))

Logické hříčky

Tato skupina her je taková ta oddechová, povětšinou nemáte žádné nervy, čas vás nehoní .. na vše je dost času. Přesně podle mého gusta :)

Gobliiins

Gobliiins je zváštní typ hry, většina akcí je zde naprosto nelogická, ale vysledný efekt je většinou absolutně humorný. Ovládáte povětšinou tři divné skřítky s tím, že každý z nich umí něco .. některý čarovat, některý umí bouchnout do věci, další zase věci používat. Přemýšlel jsem dlouho, jak bych asi tak popsal smysl jednotlivých misí .. a přišel jsem na to že asi není žádný .. aspoň tedy ne logický :) Prostě musíte udělat x různých nelogických věcí za sebou abyste se dostali .. někam :) Pamatuji si, že tohle byla jedna z mála her, co byla ochotná hrát moje mamča. Zjistil jsem ale, že to hrála patrně jen kvůli tomu aby ty malé pišišvory trápila a lekala je … podezírám ji do teď, že si při tom představovala, že to jsou její děti, ergo my …

A protože obrázek vydá za tisíc slov, mrkněte se raději na video ze hry.

Lost Vikings

Kdo by tak ze současných hráčů veleúspěšné hry World of Warcraft tušil, že firma Blizzard, která má Wowko na svědomí, dělala v minulosti (1992) i takové ptákoviny jako jsou Lost Vikings?

Příběh pojednává o třech borcích, kteří byli uneseni Tomatorem, krutým vládcem říše Krutónů, aby se stali exempláři v jeho inter-galaktické zoo. Hlavní trojice se ocitá na palubě kosmické lodi a pouze vzájemnou spoluprací je možné uniknout.

Hlavní zábava celé hry tkví v koopearci, protože každý Viking má jiné schopnosti. Erik umí velice rychle běhat a s pořádným rozběhem prorazí i některé zdi a také vyskočí výše než ostatní, Baleog je bojovník a svým mečem pobíjí protivníky a z dálky útočí lukem, což se dá použít i k přepnutí vzdálených spínačů. Konečně poslední Olaf má velký štít, kterým zabraňuje nepřátelům se k němu dostat a pokud ho zvedne nad hlavu, používá ho buď jako padák nebo odrazový můstek pro Erika, který tak doskočí ještě dále.

The Incredible Machine

The Incredible Machine je další zvláštní hrou. Cílem je sestavit věci tak aby „fungovali“ … na hole ploše máte většinou jen pár věcí, třeba míč na jezdícím pásu a větrák a k dispozici kvantum různých součástek a udělátek. A pomocí vašeho inženýrského umu byste měli například pomocí kulečníkové koule zapnout větrák, te odfoukne balónek, který schodí rybku, ta aktivuje kočku a ta jezdící pás, který se způstí a míč vyletí z obrazovky a jde se do dalšího kola :) Věřte, velice zábavná a návyková záležitost.

Akční hry

Každý si asi potřeboval ulevit a většina z nás má kdesi v mozku zakořeněnou informaci, že udeřit bližního svého, ikdyž za účelem tak potřebným a pochopitelným, hraničí s trestní odpovědností … z tohoto důvodu vynalezl Bůh akční hry. Zde můžete zmasakrovat koho chcete a trestem vám je maximálně ztráta kreditu nebo jednoho elektronického života.

Wolfenstein

Doom nebyl špatný … ba naopak .. ale je to a vždy bude „ten druhý“. První akční hra a průkopník, který na maximum využil možností tehdejších pseudo 3D technologií v herním průmyslu byl americký špión BJ Blazkowicz ve Woflensteinovi. Na tehdejší dobu dokonalý pohyb v kobkách hradu dostával do kolen většinu hráčů. Ti dychtili co nejdřív pokořit všechny úrovně a dostat se k … no nebudu vám tady přece kazit překvapení a říkat že to byl robotický Hitler.

Hra získávala na znovuhratelnosti díky možnosti nacházet tajné místnosti a sbírat poklady a kuřecí stehna s bramborem :) Se nedivím že tam byli ti skopčaci tak vypasení když jedli jen toto.

Syndicate

Hra Syndicate: American Revolt je další klasika od firmy Bullfrog z roku 1993. Hra se odehrávala v blízké budoucnosti, v době cyber-punku, implantátů a vlivných korporací a do čela jedné z nich jste právě usedli vy.

Území celé země je rozděleno na jednotlivá teritoria a úkolem je samozřejmě získat nadvládu na všemi. Pod svoje velení dostanete komando čtyř zabijáků, se kterými budete likvidovat agenty ostatních frakcí, unášet důležité osoby apod. Kromě toho byl důležitou součástí hry výzkum, kde bylo nutné vynalézat nové zbraně a implantáty a dělat ze svých svěřenců ještě větší stroje na zabíjení.

Hra překvapila velice detailní a rychlou, ale nenáročnou grafikou, ale hlavně parádní hratelností, kdy jste se během mise ani na chvíli nestihli nudit.  A hlavně .. pamětnící asi vědí co udělá takový plamenomet s nebohým agentem … muhahahaha.

Prehistorik

Každý ma k historii osobitý vztah … někdo ji nemá rád, někdo si čte jen o ní, někdo v ní žije .. a my jsme ji bouchali kyjem do hlavy.

Nebylo počítače, kde by Prehistorik nebyl nainstalovaný … z části to bylo proto, že to byla velice lehká hra a mohl ji ovládat každy analfabet, z části proto, že těch her tolik zas tehdy nebylo :) ale hlavně proto, že to byla neuvěřitelně chytlavá hra. Obsahově to bylo stejně primitivní jako hlavní hrdina – šli jste z leva do prava a mlatili do všeho kyjem, sem tam poskočili výš či seskočili níž, sbírali ovoce, až jste došli skrz 7 úrovní na konec dřív, než vám vypršel časový limit.

Prince of Persia

Dlouze jsem přemýšlel jakou herní peckou tento výčet ukončit. Řekl jsem si, že by bylo asi nejvhodnější vybrat hru která ikdyž bude na seznamu poslední tak byla má první. A je tady – Prince of Persia, hra všech her. Ne ty dnešní varianty, které se už ani z úcty neobtěžují dávat číslovku na konec názvu a myslí si, že zastíní svými polygony Prince s velkým P … pojďme se slzou v oku zavzpomínat na největší klasiku.

Prince of Persia vznikla v roce 1989 a má ji na svědomí firma Broderbund Software. Princip hry je tak jednoduchý, že prakticky není o čem psát. Mladý princ musí do šedesáti minut zachránit krásnou (jak jinak) princeznu, kterou drží ve svém paláci záporňák Jaffar. Aby se mu to podařilo, musí projít dvanáct úrovní, přesněji řečeno dvanáct pater Jaffarova paláce a ukázat Jaffarovi zač je toho loket. Jak už napovídá název hry, vše se odehrává v Persii, což má nemalý vliv na skvělou atmosféru.

Přesto, že se jedná o 20 let starou hru, měla postavička na svojí dobu neuvěřitelně věrně rozanimovaný pohyb, Princ ovládál sice jen šest pohybů – chůze, běh, skok, opatrné krůčkování, šplh a šerm, ale i přesto to vypadalo nádherně až by člověk řekl že tehdy použili moderní motion capturing.

Hlavní náplní hry je skákání, šplhání a boje s nepřáteli. Důležitá místa totiž hlídají strážci a projít přes ně lze jedině, pokud odejdou do věčných lovišť. Šermířské souboje tvoří jednu z nejzábavnějších součástí hry a v podstatě existují dva způsoby, jak se s nepřáteli vypořádat. Buď je prostě zabijete, nebo nepřítele shodíte do nějaké propasti. Totéž se může stát i hlavnímu hrdinovi. Princ i jeho nepřátelé mají ukazatel zdraví, nebo čehosi podobného, a s každým zraněním, ať už od meče či nějaké pasti, se zdraví zmenšuje. Naštěstí má princ nekonečný počet životů a pokud zemře, objeví se na začátku úrovně v plné síle. Problémem zůstává čas, který neustále utíká. Princ si může své zdraví zvyšovat popíjením elixíru v lahvičkách, avšak záludní autoři přidali do hry několik lahviček, jejichž efekt je přesně opačný. Kromě toto lze najít i lahvičku, která obrátí obraz o sto osmdesát stupňů, tedy přesně  vzhůru nohama, a také lahvičku, jejíž obsah princovi umožňuje přežít pád z velké výšky, který jinak končí smrtí.

Prince of Persia byl a je velmi těžkou hrou, nebylo zde žádné ukládání pozic, šlo se prostě z fleku a museli jste to zvládnout povětšinou na první pokus. Čas byl totiž k vám více než neúprosný a projít všech dvanáct úrovní a zabít Jaffara nebyla žádná hračka.

Prince of Persia má, jak jsem už psal, hodně následovníků (z nich stojí na stejné úrovni snad jen Prince of Persia 2) a ještě víc napodobenin … některé více zdařilejší, některé méně. Ale legenda bude jen jedna – Prince of Persia!

Epilog

Bohužel nebylo v mých silách zmínit vše, nebyl čas napsat něco o dalších klasikách jako je Alone in the Dark, Commander Keen, Duke Nukem, Eye of the Beholder, Heroes of Might and Magic, Indiana Jones, Jagged Aliance, Populous, Transport Tycoon, Sim City, The Dig, Ween, či o X-Wing, stejně bych na spoustu dalších zapomněl … ale myslím si, že je občas dobré si takhle aspoň trošku zavzpomínat na starší věci a třeba i oprášit DosBox a zahrát si je :) Třeba vám při výběru poslouží můj seznam … nebo snad máte jiný žebříček svých TOP?